Včera mi napsala jedna klientka, že díky mé podpoře(doslova uvedla velké podpoře) cíleně více spoří na důchod, než by nejspíš za jiných okolností spořila. Spolupracuje se mnou již více než deset let a její cíl mít vlastní stabilní příjem na důchod se blíží. Na úplném počátku jsem pro ni byl cizí člověk.
Proto bych se dneska rád zaměřil na to, proč je tak málo lidí v populaci, kteří si cíleně odkládají na důchod a podstupují riziko nejistého výnosu.
—
Čeští střadatelé jsou relativně konzervativní. Peníze nejraději drží na účtu nebo pod polštářem a mají rádi své jisté. Nejčastěji spoří přes spořící účty nebo stavební a penzijní spoření. Přímo v hotovosti (pod polštářem nebo v bance) drží Češi téměř 2/3 všech finančních aktiv, zatímco například Němci jen 42 %.
Obyvatelé západní Evropy nebo severní Ameriky jsou ve správě svých financí obecně aktivnější a odvážnější. Není potom divu, že si v důchodu mohou dopřát podobně nákladný životní styl jako v době před důchodem. Častěji než průměrný český důchodce.
Ale není to jen o životním stylu. S řadou svých klietnů ve finančním plánu naplňujeme vizi nejenom důchodového příjmu, ale také,
- jak odejít do důchodu dříve nezávisle na dalších okolnostech
- nebo jak po šedesátce pracovat jen určitý počet dnů v týdnu
Na to vše budeme jednou potřebovat peníze. I přes vidinu spokojeného života v důchodu nebo předdůchodu však jako společnost investujeme málo. Proč? Jedním z důvodů může být
• averze ke ztrátě
• a nízká finanční gramotnost
Jsou to spojené nádoby, protože evolučně jsme averzí ke ztrátě vybavení všichni. Hrozba ztráty je pro nás naléhavější než příležitosti.
Evoluční základ této averze nejspíš spočívá v tom, že pokud bychom si za bezpodmínečnou hrozbu každé ztráty dosadili smrt, pak každý živý jedinec musí nutně preferovat vyhnutí se této možnosti.
Toto naše nastavení pak prosakuje i do mnohem méně dramatických momentů rozhodování, jako jsou třeba ty, které se týkají peněz.
Averzi ke ztrátě popsal ve své prospektové teorii Daniel Kahneman. Tento izraelsko-americký psycholog byl prvním člověkem, který obdržel Nobelovu cenu za ekonomii za rozvoj BEHAVIORÁLNÍ EKONOMIE. Jeho práce o lidském chování popírá racionalitu při rozhodování.
Jeho teorie klade důraz na fakt, že lidé mají sklony k iracionálním rozhodnutím při hodnocení rizika a zisku. Přikládáme větší váhu ztrátě než ziskům stejné hodnoty, a to v poměru až 2,5:1. Jinými slovy mnohem více se bojíme ztráty, než nás přitahuje srovnatelně velký zisk.
Averze ze ztráty nám tedy vysvětluje, proč nejsme více zainteresovaní na tvorbě osobního bohatství investováním. To další jde ale na náš vrub – a to je nízká finanční gramotnost. A s ní spojené chování.
Je nutno říct, že finanční gramotnost není všelék. Mnohem důležitější je právě chování. To ovšem zahrnuje dlouhodobou disciplínu, plánování nebo odloženou spotřebu s nejistým výsledkem. To jsou všechno atributy, které mnohé z nás odrazují.
Ovšem získanými zkušenostmi (nebo znalostmi) v průběhu investování se náš práh bolesti a strachu o peníze zvyšuje. To znamená, že jsme ochotnější podstupovat určitou míru rizika pro dosažení námi definovaných cílů.
—
Dnes žijeme ve světě plném pohodlí. Jsme zvyklí mít všechno hned. Často se proto vyhýbáme novým výzvám.
V investování však neexistují zkratky, je potřeba si všechno odmakat. Je nutné přijmout nepohodlí i krátkodobou bolest.
K současnému blahobytu jsme se museli propracovat. Velká část našich předků vstávala před pátou a pracovala manuálně a čelila úplně jiným problémům než čelíme dnes my. Můj dědeček nepřemýšlel, kde pojede v zimě na dovolenou nebo na kterém e-shopu nakoupí, ale na podzim přemýšlel, jak zpracuje úrodu a ručně poryje záhony.
Je také nutné si uvědomit, že současný blahobyt vyspělého světa je z velké části postavený na dluhu. Stejně tak důchodový systém. Investování na důchod je proto nezbytnost. Na druhou stranu je to volba, jak se chci mít v důchodu.
Stačí plánovat, investovat, diverzifikovat. To je nejlepší cesta proti averzi ke ztrátě.
Statisticky se v investování přibližujeme světu, bude to ještě nějaký čas trvat. Možná jednu generaci. Ale zlepšovat to může už teď každý z nás. Odměnou nám potom jednou bude spokojený důchod.
