Piz Bernina (4 049 m.n.m.) aneb tentokrát o splněném snu

„Richarde, ty jsi inspirace, že možné je vše, co si připustíme, že je možné!“, napsala mi v červenci na můj linkedin Dana Müller, sportovní mentorka.

Nejprve krátké ohlédnutí.

Ve svých 35 jsem poprvé četl o Piz Bernině a bílém hřebeni Biancogratu. Článek popisoval, že se jedná o nejkrásnější hřebenovou túru ve východních Alpách. Vyrazit na ni pro mě byla nereálná představa. V té době jsem měl až panický strach z výšek a silné závratě.

Důležitým momentem se ukázala první návštěva švýcarského Zermattu v roce 2004 a pohled na nejkrásnější horu Alp – Matterhorn. Projevila se u mě silná touha to ve velkých horách zkusit. Brzy jsem poznal, že zbavit se strachu z výšek musím postupně a nejprve v nižších polohách. Nejlépe lezením ve skalách.

Moje cesta, ale nebyla nijak přímočará. Nikdy jsem se nestal pravidelným lezcem, svůj čas dělím ještě mezi další sportovní aktivity. Mojí vášní jsou zejména běh a horské kolo. Přesto se zejména lezením a získanými zkušenostmi staly závratě minulostí.

Obrázek 1: Hřeben Biancograt s vrcholem Piz Berniny. Foceno z vrcholu Piz Morteratsch (3 751 m) během našeho aklimatizačního výstupu.

Do Zermattu jsem se tak vrátil vloni po 18 letech. Už ne jako turista, ale jako horolezec. Cílem této návštěvy nebyl Matterhorn, ale Dufourspitze (nejvyšší hora ve Švýcarsku, 4 634 m). Když jsme jeli zubačkou nahoru směrem k Monte Rosa Hutte, výchozímu bodu na Dufourspitze, tak jsem se na Matterhorn téměř nepodíval. Pohled na něj mi totiž přinášel úzkostné pocity. Raději jsem se mentálně připravoval na Dufourspitze. Vychutnat si pohled na Matterhorn snad ještě bude – z vrcholu Dufourspitze.

Výstup na jeho vrchol byl náročný zejména fyzicky. S horským guidem Laďou jsme již měli v nohách přes 2 tisíce výškových metrů z předchozích dvou aklimatizačních výstupů, a ještě nás téměř 2 tisíce čekaly. Při výstupu na Dufourspitze jsme si jich pro jistotu několik přidali, protože až na ledovci, relativně vysoko nad chatou Monte Rosa Hutte, jsem zjistil, že jsem nechal v ranním (spíše ještě nočním) shonu na chatě mačky. Nikdy nedělejte ve spěchu změnu v uspořádání batohu. Nás to stálo asi hodinu a půl času a nějakou energii.

Musím říct, že jsme byli jinak fyzicky dobře připravení a časovou ztrátu na některé dvojice před námi jsme postupně umazali. Stoupali jsme pozvolným „maratonským“ tempem bez přestávek. A dotáhli to až na samotný vrchol. Na rozdíl od několika dvojic, které to v nejtěžší části výstupu předčasně otočili.

Obrázek 2: stoupání přes Biancograt. V pozadí Piz Morteratsch (3 751 m). Na jeho vrchol jsme vylezli normálkou z druhé strany od chaty Boval (2 494 m).

Najednou panika z výšek ztrácela nade mnou veškerou moc. Naopak, viděl jsem lidi, které strach nebo špatná aklimatizace nepustila dál. Pro mě to byla velmi důležitá zkušenost. To mě následně vedlo k rozhodnutí k mnohem náročnějším výstupu na vysněnou Piz Berninu (4 049 m) přes bílý hřeben Biancograt. Sen, který jsem znovu oprášil až v době covidu. Dufourspitze byla jen zkouška.

Nešlo však všechno hladce, ale z jiného důvodu. Za posledních 12 měsíců jsem musel zvládnout odblokovat dvě vyhozené ploténky jako následky po enormním zatížení během loňského léta, kdy jsem si vedle Alp ještě přidal přípravu na další maraton.

Od podzimu mě čekalo mnoho hodin cvičení, v prosinci jsem mohl začít aspoň s bruslemi a na Silvestra po zhruba 5 měsících jsem konečně vyběhl k prvnímu běžeckému tréninku, abych dohnal ztracenou fyzičku. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že do toho půjdu.

V dubnu, tři a půl měsíce před naplánovaným termínem Berniny, se ovšem ploténky znovu ozvaly. Pomohla opět návštěva rehabilitačního oddělení ve Zlíně (stejně jako v loni na podzim) a šikovné ruce primáře MUDr. Skalky a později nové cviky od sportovní fyzioterapeutky Báry. Jak jsem se dozvěděl, pravý kotník se mi při běhu nepatrně vychyloval a vyhazoval ploténku. Nejspíš jako následek dávného úrazu v oblasti chodidla. Vedle úsilí tak byla důležitá trpělivost a víra, že to vyjde.

Znovu jsem do přípravy zařadil běh, postupně kolo a lezení (na skále i na stěně). A v květnu běh na boso v písku na dovolené na Gran Canarii. Jako skvělý doplněk se ukázala „bosonohá“ obuv barefoot, ve které jsem začal chodit, kde to jen šlo. Nakonec všechno, co mělo, klaplo a ploténky už zůstaly v klidu.

Obrázek 3: stoupání přes Biancograt. Sklon je místy až 45 stupňů a během výstupu vás může potkat zmrzlý povrch. Laďa ve dvou místech zajistil cestu ledovcovými šrouby. 

Výstup, včetně aklimatizační cesty, naplánoval, stejně jako vloni horský guide Ladislav Petráš, který se mezitím stal mým klientem. Takže jsme měli možnost se za ten rok poznat blíž. Krátce před plánovaným termínem mi napsal: „…na Berninu a Biancograt se těším jak malej kluk.“ Nikdy předtím tam nebyl. Oba jsme tedy měli velkou motivaci. Letos jsme upustili od druhého aklimatizačního výstupu, abych šetřil síly. I to bylo správné rozhodnutí.

Dopředu jsme také věděli, že z Biancogratu ani z vrcholové části Piz Berniny není možnost ústupu. Taktika tedy byla jasná: jediná cesta zpět vede přes vrchol s následným sestupem na italskou stranu a chatu Marco e Rosa (3 609 m). Pro mentální nastavení to však byla spíš výhoda.

Největší obavy jsem tak měl, jestli budu mít na výstup fyzicky, protože natrénováno jsem měl asi z poloviny, co vloni. Při podobných výstupech hraje roli totiž i čas a odpolední měnící se počasí. Předpoklad úspěchu je tak být dobře připraven po všech stránkách.

Povedlo se. Radost mi trochu kalí, že jsme nesestoupili přes původně naplánovaný další vrchol v oblasti Berniny Piz Palú (3 905 m), který se z chaty Marco e Rosa nabízel, ale zpátky na švýcarskou stranu jsme sestoupili nejkratší možnou cestou, která i tak byla docela náročná a zabrala asi 8 hodin.

Obrázek 4: před stoupáním na vrcholovou věž nás čekalo ještě jedno slanění do skalního žlebu a závěrečný výšvih.

A samotný výstup? Ten jsem si užil. Asi nejvíce lezeckou část, která předcházela Biancogratu (obtížnost II. – III., místy IV.). Bílý hřeben Biancograt byla zase nejkrásnější část cesty, převýšení má zhruba 400 metrů a sklon od 25 až 45 stupňů. Místy nás brzdil zmrzlý povrch. Výhledy z Biancogratu jsou však fantastické. Pokud zrovna máte čas a myšlenky se kochat. Čehož bylo poskrovnu.

To nejtěžší přicházelo postupně. Stoupání závěrečným mixem skály a sněhu (obtížnost až III+.) až na vrcholovou věžičku se vleklo. Během výstupu přes Biancograt, tak i tady ve vrcholové části, docházelo k obzorovému efektu. Vylezete na „vrchol“, aby se na obzoru objevil další a vyšší. A tak ještě několikrát. Je potřeba se soustředit na každý krok.

Na samotném vrcholu téměř žádná radost, čeká nás ještě obtížný sestup a síly ubývají, a navíc se zhoršuje počasí. Největší uspokojení jsem tak prožíval během samotného výstupu. Na chatu jsme stihli dojít v pravý čas po 12 a půl hodinách od nástupu z chaty Tschierva (2 583 m). Po závěrečném slanění na ledovec se spustil déšť. To už ale byla chata naštěstí na dosah. 

Obrázek 5: na vrcholu Piz Berniny (4 049 m) s horským guidem Laďou, kterému patří velký dík. V oblasti Berniny byl poprvé, přesto vždy volil optimální řešení a já se tak mohl soustředit na svůj výkon. 

A Matterhorn? Asi zůstane už nesplněným snem. Nahoru, při vší skromnosti bych to snad ještě dal, ale dolů potřebuji rychlejší nohy. To by potřebovalo více času a více tréninku, ideálně v horském prostředí. Každopádně, to nejdůležitější mám splněno. Překonal jsem svůj největší životní strach – strach z výšek. Díky tomu jsem si mohl naplno vychutnat výstup přes Biancograt. Ještě týden potom jsem tam chtěl vrátit a zopakovat si to. Tak silný dojem to ve mně zanechalo. Takový můžete zažít snad jen tehdy, když víte, co všechno vás to stálo za úsilí.